Jak se dělá podcast aneb jak to všechno začalo

Jak se dělá podcast aneb jak to všechno začalo

Už to bylo rok.

 

Díky Davidu Ježkovi, a jeho Techbit.cz jsem se mezi svátky 2015 rozhodl, že je na čase vylézt ze skříně a udělat nějaký veřejný, teatrální gesto. Jak je to dneska trendy: abych tak nějak „vylezl ze své komfortní zóny.“

 

Musel jsem to říct nahlas

Potřeboval jsem udělat veřejnej příslib a k něčemu se zavázat.

Jinak si budu pořád nahrávat jen do šuplíku a nikam se neposunu.
Já mám rád, když se mi daří zlepšovat. Kdo taky ne. Vnitřní tlak na sebe sama už nebyl touhle soukromou „podpultovou“ metodou dostatečnej.

 

Tak se stalo. Jednadvacátýho prosince 2015, tuším že jsem tehdy byl na Vysočině. Nalil jsem do sebe asi půl lahve vína. Nebo to možná byla slivovice (tak nějak si to přesně, asi kvůli okolnostem, nepamatuju). Dospěl jsem k závěru, že uzrál čas.

Čas na vylezení z ulity. Toho dne, jako předzvěst samotného podcastu, jsem zveřejnil Pohádku o kůzlátkách.

 

Ve vší nedokonalosti, jak jsem ji tehdy udělal, nechávám ji jak je.
Můj první výtvor tak můžete, v jeho surové podobě, posoudit sami.

 

365+- dní později

Uplynulo 12 měsíců. Za tu dobu jsem získal skoro 24 tisíc přehrání, pravidelně mě pouští do uší okolo 1200 lidí. Nějakou formou novinky odebírá nějakých 800 duší.

 

Nejposlouchanější epizoda, teď přes 4000 poslechů.

A to jsem si říkal, že za 100 poslechů budu šťastnej jak blecha.
Povedlo se mi to o něco překonat.

Když jsem s nahráváním před rokem začínal, strašně jsem se bál.

 

Bál jsem se, že se nebude líbit můj hlas. Že nebudu umět správně mluvit. Bál jsem se hejtů na to, co řeknou lidi, když jim budu předkládat osobní poznámky a moudra. Že mi budou nadávat za prázdnej obsah.

 

Vybavovalo se mi takový to první odmítnutí v životě, který známe všichni. Předstoupíme před kolektiv a oni se nám vysmějí, protože máme na botě přilepenej půlmetr hajzlpapíru, jak jsme byli před chvílí na záchodě. Když máme štěstí, není na něm hnědá čárka.

 

Hejtování se nedostavilo

Spíš to dopadlo, tak nějak… opačně (uf!).

 

Místo hejtů mi začali psát úplně cizí lidi. Že se jim moje práce líbí. Že se to krásně poslouchá. Že mají konečně něco jako pohádku před spaním. Že je někdo nezasypává jen nudnejma moralizacema a papouškováním mouder z „manažerskejch“ příruček.

Postupně se začaly objevovat i reakce od „profíků.“

Jednoho dne jsem se vzbudil a na Twitteru i Facebooku na mě čekalo překvapení. Všimlo si mě Na volné noze. Přesněji asi spíše Dan Šácha.
Pochopitelně, že jsem si podvědomě přál se nechat od nich podpořit. Ale pořád jsem neměl dostatečně velkou odvahu si o to sám napsat.
Za ty roky co dělám v IT prostředí jsem se naučil, asi trochu chybně, že člověk by to neměl s tím Hujerstvím zase moc přehánět a snažit se vecpat úplně všude.
Když to přijde z druhé strany samo, je z toho radost o dost větší.
Teď, když vydám epizodu, rozesílá ji Na volné nozepravidelným rozesílání novinek.

 

Pořád mi to přijde jako sen.
Je to ale takový to pěkný „snění.“

 

Před rokem to začalo třeba i tímhle statusem.

 

  

Sám jsem si před sebou obhájil, že to chce po letech, který jsem strávil zavřenej v kanceláři startupováním, nějakej novej, kreativní, vítr.

 

Když už skoro nefotím, potřebuju si vybít tu potřebu něco „vytvořit“ splněním malýho snu.
Bylo to jedno z těch dětských přání: pracovat jako zvukař u filmu.

 

Vlastně ani nevím, jak mě to tehdy napadlo.
Motalo se mi to v hlavě hrozně dlouho.

 

Už na gymplu, jsem si pro sebe nahrával zdramatizovanou verzi Hobita. A experimentoval se skládáním zvukových smyček.
Na kazety.
Můj Hobit je, bohužel, někde v propadlišti páskových dějin.

 

Když jsem viděl, kolik lidí začíná produkovat audiovizuální obsah (dneska se tomu říká youtubeři), kterej často nemá informační hodnotu (je to spíš jen zábava), přišlo mi to líto. Touhle formou by se dalo docela šikovně i něco naučit.
Každej den jsem v rámci práce dostával od začínajících kreativních podnikatelů spoustu dotazů, který si byly podobný.
Jednoho dne se mi to spojilo.

 

Inspirace přichází z okolí

Od kamarádů, od zákazníků JuicyFolia, od rodiny.

 

Nejdříve jsem radil každýmu zvlášť. Když jsem po vypracování strategie a plánu na postup pro další půlrok chtěl po uplynutí dané doby zjistit, kam se ti plantážníci posunuli, dostalo se mi odpovědi: „jejda, já na to neměl pořádně čas.“
Viděl jsem rázem rudě.

 

Přišlo mi to líto. Trávit hodiny vymýšlením strategií, nápadů a poznámek, který pak nikdo nikde nevyužije.

 

Ať z toho má užitek co nejvíc lidí

Chtěl jsem začít nabízet přednášky pro skupinky lidí, skrz nějakou on-line platformu.
Odradil mě kamarád, co to už zkoušel. Popsal mi svůj zážitek, při kterém stejně nějakou dobu musel přednášet zadarmo, aby si vybudoval dostatek referencí.

 

To se mi trochu zajídalo. Nechtěl jsem dělat něco zadarmo jen pro pár cizích lidí, s nejistým výsledkem, nad kterým nebudu mít kontrolu.

 

Chtěl jsem začít videem, jenže...

Přepadla mě myšlenka - hele každej druhej teda točí videa!
Začneš taky!

 

Jenže. Dělat takový video, není vůbec sranda.
Aspoň pokud to chcete dělat dobře.

 

Když odhlídnu od obsahu, musíte si hlídat jak vypadáte, gestikulujete, vyprávíte, jak vypadá scéna… prostě to přidává další úroveň obtížnosti, do které se mi nakonec po mnoha nevalných testech, nechtělo pouštět.

 

Pak jsem si to uvědomil: ty jelito!
Vždyť posloucháš už roky spoustu audiopořadů v angličtině. Máš podcasty rád. U Zápisníku zahraničních zpravodajů jsi vyrůstal. Babička ti četla celý dětství - jsi na mluveným slově závislej!

 

Proč to nezpracovat do formy produkovanýho audiopodcastu?
Udělat to tak, jak bys chtěl sám, aby někdo jinej vyráběl pořady, který tě bude bavit poslouchat.

 

Dát si záležet na formě i na obsahu. Udělat materiál, kterej nebude mít krátkou expiraci (to je pro mě asi nejzásadnější).
Zkusit na vlastních přešlapech ukázat jak sis nabil hubu ty, nebo tvoji kamarádi.
Zábavnou formou (druhá, superdůležitá podmínka). S vyprávěním ze života.

 

Zkusil jsem to.
A ono to zafungovalo.

 

Můj plán „nohy ve dveřích,“ která posluchačům nevmete do uší hned v první větě jakej jsem „machr,“ že je jdu poučit o tom, jak správně používat vlastní život - zabral.

Jak to funguje v praxi

Už to tak bývá, že každej úspěch má nějakou daň.

 

Tou mojí je množství práce, kterou do každýho dílu vkládám.
Plus ještě peníze za licenci za hudbu.

 

Když to hodně zjednoduším, jedna minuta výslednýho podcastu mi trvá zhruba hodinu práce.
Jestliže má podcast 25 minut, dělám ho v průměru minimálně 25 hodin.

 

Když vezmu v úvahu, že už jsem vytvořil asi 3 hodiny audia, pak to znamená cca 200 hodin práce.
Ve skutečnosti, to bylo přesněji tři sta. Ony ty pokusy a omyly nějaký čas zaberou.

Kolik práce to je konkrétně

 

Uvedu to na příkladu.
Třeba na epizodě Jak stanovit cenu za svoje služby a vydělat, která je právě ta nejposlouchanější.
Tenhle díl je dlouhý 20 minut.
Psaní scénáře trvalo 13 hodin a 9 minut. Je to 27 tisíc znaků a 4700 slov.
Samotné nahrávání zabralo 43 minut.
Postprodukce záznamu si vyžádala 4 hodiny.

Když už bylo všechno hotové, dalších 6 hodin a 39 minut jsem se věnoval promování, tedy reakcím na sociálních sítích, sdílení a obecně takovému tomu punkovějšímu marketingu (hodit odkazy do diskusí a podobně).

Nemusíte hledat tužku a papír, celkem je to 24 hodin a 31 minut.

Pokud vás to zajímá rozebrané konkrétně, na konci článku najdete PDF s výstupem z měření.

 

Stojí mi to za to?

Opravdu má cenu, abych hodiny psal texty, nahrával, a pak dlouhý večery editoval?
Stojí.

Mám k dnešnímu dni 300 lidí v mailing listu, dalších asi 300 sleduje můj osobní profil na Facebooku. 200 odebírá Soundcloud, 500 Twitter a to ani nezmňuju přihlášené na iTunes (tam se to totiž nedá moc měřit).

Od Apple jsem navíc získal doporučení výběru „Nové a zajímavé“ v podcastech na iTunes.

Už jsem na základě své práce realizoval i nějakou tu konzultaci a zkusil pár lidem poradit.

Moje snažení přivedlo i zákazníky pro JuicyFolio.

 

Pořád se učím.

Spousta lidí o sobě říká, že jsou perfekcionisti. O mě to rozhodně neplatí v každým ohledu. Ale jsem na sebe občas docela náročnej.
U práce na podcastu to platí dvojnásob.

 

Celkem brzo jsem pochopil, že když budu dělat něco, co baví poslouchat mě, najde se i někdo další koho tím potěším. To jsem vlasně zmiňoval v nejednom dílu.

 

Šest měsíců experimentování s formou a nahrávací technikou mě nakonec dovedlo až sem.
Od prvního nahrávání pod peřinou na posteli, pokusy s hledáním nejlepšího zvuku… Až jsem nakonec skončil u home-made „zvukovýho stanu.“

 

 

Stojan na fotopozadí, tři peřiny, pár svorek, provaz… A je to.

 

Nahrávací studio #VaseJmenoJeVaseZnacka bylo na světě.

 

V něm se za padesát dva týdnů zrodilo deset epizod.

 

Když jsem touhle dobou loni myslel na to, kde bych mohl být v roce 2016, ani jsem v takovej výsledek nedoufal.

 

To jsem totiž netušil, že budu mít vás.
Vás všechny!

 

Kdo mě podporujete, fandíte, posloucháte, sdílíte, lajkujete a píšete, že vás to baví.
Že mě posloucháte rádi.
A že to za ten rok zvládnete pustit dvacetřtyřitisíckrát.

 

A že chcete abych v tom pokračoval.

 

Já vám za to moc děkuju.
Je to neskutečná dávka energie do další práce. Vůbec jsem si neuměl představit, jak moc mě budou tyhle reakce dodávat pobízet k další práci.

 

Co mi to přineslo

Podcast #VaseJmenoJeVaseZnacka mě za ten rok seznámil se spoustou neuvěřitelných lidí.
Tak jako ten příběh v úvodu epizody je nohou ve dveřích do vaší pozornosti, tak celý podcast mi pomáhá se dostat dál.
I jen tím že si sepisuju vlastní myšlenky a posílám je dál.

 

Něco novýho se naučit. Někam se posunout.

 

Když se ohlížíte zpátky na to, co se stalo, často najednou vidíte, kolik nesouvisejících věcí dává smysl.
Pracovat na podcastu, dělat JuicyFolio a učit se pořád novým věcem patří mezi ty činnosti, který pro mě jsou důležitý.

 

Co bude dál

Jak jste si určitě všimli, v celým podcastu nikde není placená reklama třetích stran. Ani na webu, ani v epizodách.
Dělám to všechno dobrovolně, jako koníček.

Někdo střílí z luku, jinej chodí na fotbal. Já mám podcast.

Abych v tom mohl pokračovat, rozhodl jsem se pár odvážným nabídnout svoje služby, jeden na jednoho.

Času nemám moc, takže to nemůže být zadarmo. Myslím ale, že jsem se už něco naučil a rád bych ušetřil trochu času těm, kteří o to budou stát.
Pokud vás to zajímá, dejte mi vědět.

 

Kde budu za dalších dvanáct měsíců?

 

Letos jsem už poučený.
Nebudu vůbec přemýšlet nad tím, kam mě další rok zavede.

 

Nechám to na vás.

Společně s tím něco uděláme.

 

Děkuju vám!
Všem!

Nějaké ty zdroje:

Přihlásit se k odběru novinek můžete zde

PS: Jak jsem to zmiňoval už v několika dílech, buďte rádi za vaše kamarády, rodinu a známé, kteří vás podporují. Bez nich, by to nešlo. Jsou tím prvním kdo vám pomáhá se prosadit. Všem, kteří jste to udělali, děkuju!

 

PPS: Teď jsem se podíval, jak dlouho trvalo spáchání tohoto článku, je to 12 hodin a 10 minut. Skládá se z 10731 znaků a 1824 slov.