Že mě vyprávění baví je už roky jasná věc.
Často dostávám dotazy, jak se mi daří zvládat poslech vlastního hlasu a být schopný s ním hodiny a hodiny pracovat. Poslední měsíce mám pocit, že je to jen projevem „Stockholmského syndromu.“ Prostě jsem si zvykl.
Zajímavé ale je, že se mi postupně za ty roky změnilo vnitřní vnímání hlasu. Teď už jako normální barvu svého hlasu vnímám tu, která je slyšet z reproduktorů. Ne tu, kterou slyším ve své hlavě. Dokonce se mi to vnímání dvou různých podání tak posunulo k sobě, až mám pocit, že zní oba stejně.
Možná je to proto že jsem postupně upravil hlasový výstup z počítače tak, aby zněl co nejpodobněji tomu, co slyším v hlavě. A nebo jsem si prostě jenom zvyknul, mozek se předrátoval a vnímá vše jinak. Vzhledem k tomu jaké divy mozek dokáže, bych se tomu ani nedivil.
Můžou za to (hlavně) pohádky.
Jak jsem se učil číst
Pro pohádky jsem se tak úplně nerozhodl sám. Spíše jsem k nim byl přiveden. Když jsem před lety začal nahrávat Vaše jméno je vaše značka, kamarádi, kteří byli tou dobou na několik let v zahraničí, mi psali, že si moje povídání pouští jako večerníček před spaním. Aby jim nebylo tolik smutno po domovu a slyšeli večer nějakou hezkou pohádku. Jenže ony to byly příběhy o podnikání.
Ale zapamatoval jsem si to. Hlavně proto, že mi toho zájmu o pohádky přicházelo víc. Napřed jsem na to šel trošičku oklikou přes Klekání, které je ale povídkovou antologií se strašidelným nádechem. Ostatně, úplně stejně jako ty „původní“ pohádky, co se nevyprávěly dětem, ale za dlouhých večerů v hospodě.
Když se objevil Clubhouse, napadlo mě, že je to pro někoho, kdo pracuje s hlasem, kdo se tomu už dlouho věnuje a koho baví ostatním něco vykládat (jinak bych to ostatně nedělal, že), skvělé místo, kde můžu ukázat, co umím (tedy aspoň s hlasem).
To se mi povedlo. Na začátku jsem měl prachobyčejný strach. Bál jsem se začít číst text před před neznámým publikem. Bál jsem se i mluvit před lehce anonymním davem, že mi začnou nadávat. Že tomu, o čem mluvím, nerozumím (to se nakonec ukázalo, že nejen na Clubhouse ostatní mluvčí nejspíš netrápí).
Byla to docela silná, ale zároveň jen obyčejná tréma.
Chvíli jsem zvažoval, že to dělat nebudu. Pak mi ale proběhlo před očima několik událostí z minulosti. Ve všech případech jsem si nevyčítal, že jsem něco udělal, ale že jsem něco naopak ne-udělal protože místo zahnání strašidla jsem mu pustil otěže.
Když jsem publikoval první epizodu podacastu, musel jsem na to vypít docela dost vína. Jak už to tak s opakováním ale bývá, tentokrát se stačilo jen nadechnout a udělat první krok.
Tak jsem spolknul svůj syndrom podvodníka (v originále imposter syndrom), ťuknul na miniaturní ikonku ručičky a přihlásil se jako účastník do hry ve stylu „Partička“, kterou se rozhodl snad hned první týden zorganizoval WRTECH. Všechny výmluvy „teď nemůžu, protože...“ jsem zahodil a čekal, co se bude dít.
Napřed to bylo takové zvláštní, ale odvahu mi dodávalo, že na mě u toho není vidět a ani být vidět nemůže. A taky to, že jsem si za ty roky celkem vymazlil nastavení mikrofonu, které jsem schopný použít i pro telefon. Teď se mi to hodilo podobně, jako když třeba někdo používá brýle aby se za ně schoval.
Po nějaké chvíli jsem si zvykl a už mi mozek začal zase vymýšlet, jak nově získané dovednosti využít.
Konečně jsem vyhověl volání po pohádkách
Jeden den jsem si říkal, že bych mohl to čtení, které dělám normálně dětem (a popřípadě to, které dělám v podcastech) zkusit naživo. Už jsem to párkrát zkoušel na Twitchi. Ten stejný den se na Clubhouse objevila tuším Sandra, která byla nadšená ze živého čtení Mumínků. A tak jsem se do toho zase pustil po sobelovsku. Našel jsem si všechny pohádky, které jsou volným dílem, a pustil jsem se do čtení.
Pohádky jsem chtěl dělat dávno a dávat je jako odměnu na Patreon, ale nikdy jsem se nebyl schopný donutit v tom vytrvat a dodávat je pravidelně. Živé čtení mi umožnilo si během něj svůj přednes i nahrát. A to byl asi nejlepší nápad, co jsem mohl dostat (bohužel mi to došlo asi až v půlce první knížky, takže jsem musel některé pohádky zpětně dotočit).
První měsíc to byla skutečně adrenalinová zábava.
Ani pro mě nebylo číst živě před 150+ lidmi úplně jednoduché. Když se tam pak objevili různí profesionálové, které všichni známe z obrazovek, a pochválili mě, že mi to docela jde, dodal jsem si odvahu a přestal jsem se zabývat špatnými pocity.
A díky pravidelnému opakování tyhle pocity nakonec úplně zmizely.
Dokonce mě moje přítomnost na Clubhouse v prvních dnech přivedla i na rozhovor ke Standovi. Mohl jsem sice tušit, že o povídání o podcastech asi až tak nepůjde, a tak se do veřejné části rozhovoru dostalo jen naše řešení Clubhousu, ale i tak to bylo příjemné povídání (a jako bonus jsem se v chatu dozvěděl spoustu zajímavých věcí o své sexuální orientaci).
K dnešnímu dni mám za sebou přes 80 pohádek během 3 měsíců. Až na jeden večer, kdy jsem neměl stabilní připojení, se jedná o nepřerušenou řadu čtení. Do stovky to nějak doklepu, pak uvidím, kolik dalších pohádek se mi podaří sehnat, abych ještě mohl číst. Seznam se docela krátí. Chystám si teď podobný formát pro zmíněný Twitch.
Myslím si, že mi to přineslo docela dost zkušeností.
A jako bonus jsem udělal podcast, co má za 2 měsíce 10 000 stažení a v tuhle chvíli předběhnul Klekání v počtu poslechů za jeden týden. V součtu mají všechny věci, které produkuji, za týden 5–8 tisíc poslechů. Myslím, že na obsah v češtině to není úplně málo.
A jak jsem si prorokoval, že by se mi to čtení naživo mohlo k něčemu hodit, tak se i stalo (třeba pro tu načtenou verzi tohohle článku, co je odkázaná nahoře). Jsem totiž vždycky rád když můžu jednu věc využít víckrát (jako třeba to čtení pohádek).
- naučil jsem se plynule číst, protože to se mi bude hodit pro zkrácení času při tvorbě podcastů
- naučil jsem se po měsíci zvládat i archaickou češtinu, kterou jsem ze začátku fakt nenáviděl
- přineslo mi to „bez práce“ materiálové bonusy pro Patreon
- vylepšil jsem techniku mluvení a dýchání tak, abych měl potom v postprodukci co nejméně práce
To všechno jsou výhody plynoucí z toho, když si člověk připravuje materiály, čte je a pak se musí za trest sám i editovat.
Poptávka po skutečné práci ve studiu
Když mě před týdnem oslovili z příspěvkovky LIPKA, že chystají na den Země částečně online detektivní hru pro děti a rozhodují o jednom z hlasů mezi mnou a Alešem Zbořilem, říkal jsem si, že to asi nevyhraju. Přece jsem amatér samouk, nikdy jsem herectví nestudoval.
Ještě toho večera mi ale v e-mailu cinkla zpráva, že si mám zapsat termín natáčení do diáře.
A tak se stalo, že jsem objevil novou věc: hereckou práci ve více lidech. A konečně tím pochopil, co mají herci na tom hraní. Když se to dobře sejde, tak energie vznikající z dialogu se nedá násilím vyrobit.
Jak dopadl výsledek? Tady je úvod do jedné z variant.
Pro Klekání a další projekty jsem zvažoval už dřív, že by bylo super mít více hlasů v jedné povídce. Ale vzhledem k okolnostem, jak epizody mých podcastů vznikají, že je to dost na poslední chvíli, nejsem si jistý, jestli na to už dozrál ten správný čas.
Na konci roku 2019 jsem se začal chystat, začal jsem připravovat vybudování studia, pak ale přišla celosvětová pandemie a já jsem zůstal na rok a půl doma (plus jsem si před jejím nástupem šikovně zlomil malíček na noze), takže se dokončení odložilo na neurčito. Novým dobrodružstvím a nahráváním v profesionálním studiu jsem se utvrdil v tom, že to je přesně ten směr, ke kterému bych se postupně chtěl dopracovat.
A co že mi to přineslo? K čemu je mi každý večer od 21:30 na cca půl hodiny číst pohádky podrobněji? Asi tím největším přínosem bylo, že jsem na základě zpětné vazby od svých kamarádů věděl, že mám problém s plynulým čtením. Často se zadrhávám, vracím a zasekávám. Půlhodinová nahrávka mi někdy trvala i dvě hodiny, než se mi podařilo to načíst tak, abych s tím byl spokojený.
A přesně v ten okamžik se objevil Clubhouse a umožnil mi postavit se před lidi, kteří po mně nebudou házet vajíčka ani rajčata, a začal číst tak plynule, jak jen mi to půjde.
Tohle přenastavení v hlavě zabralo.
Naučil jsem se uklidnit, lépe dýchat a začít číst text očima mnohem dál než to, co zrovna říkám. Vzpomněl jsem si u toho na Adama Savage, který říká, že jestli něco děláš v křeči, tak to nikdy nedopadne dobře (on tedy mluví o držení různých ostrých a nebezpečných nástrojů, ale jde to aplikovat i tady).
Kéž by se takhle jednoduše ta křeč, se kterou se člověk k něčemu nutí, dala vypnout vždycky. Postupně se to ale vylepšilo natolik, že jsem se naučil v hlavě plynule měnit některá slova a nahrazovat třeba hodně zastaralé výrazy něčím, co bude pro děti pochopitelnější.
Ale hlavně, a to je pro moje čtení asi to nejdůležitější, jsem se naučil nezasekávat, pokračovat dál a vymýšlet, jak upravit rozdíl mezi napsaným textem a tím, co jsem řekl nahlas, aby to pokud možno nikdo nepoznal. Jinými slovy jsem ještě víc vylepšil svou schopnost improvizace na dané téma. Něco mi říká že to se mi bude ještě několikrát hodit.
Abych to uvedl trochu do kontextu, čtení nahlas jsem na základce nenáviděl. A známky tomu odpovídaly (nejen ze čtení). Jen párkrát jsem měl dobrou známku (povětšinou to znamenalo skutečně za 3 a ne za 4 či 5) a bylo to právě ve chvíli, když se mi ten text tak líbil, že jsem se do čtení úplně ponořil a přestal se soustředit na jednotlivá slova a písmena. Místo toho jen vyprávěl, co se mi sbíhalo před očima na papíře.
Jenže, ve třídě člověk není sám. A tak povětšinou v tom nejlepším „flow“, ve kterém jsem si čtení vážně užíval, mě učitel zastavil a předal slovo někomu dalšímu. Když mi to šlo, tak jsem se cítil hrozně ublížený. Když mi to nešlo, tak mě klidně nechali trápit a já jsem se do toho čtení a zadrhávání víc a víc zamotával. Trochu jsem teď jen při vzpomínce vyděsil sám sebe.
Právě schopnost uvolnit se a číst plynule je tím, co jsem při čtení na Clubhousu hledal. A co se mi díky opakování, opakování a ještě jednou opakování (a soustředění na plynulost a zábavu) povedlo. Živé publikum je taková hezká a přirozená motivace.
Když jsem potom stál ve studiu vedle studované herečky a držel v ruce text, který jsem nikdy předtím neviděl, protože ho dokončili jen pár hodin před začátkem nahrávání, nebyl jsem ani nervózní, ani neměl pocit, že bych to snad nezvládl. Vzpomněl jsem si na Pipi, usmál se a řekl si: to jsem nikdy nedělal. To mi půjde!
Prostě jsem začal číst a najednou svět kolem mě zmizel a zůstalo jenom vyprávění.
Pokud budete mezi dubnem a květnem v Brně, můžete si výsledek poslechnout tak, jak to autoři zamýšleli: jako dobrodružnou detektivní hru o záchraně hmyzu na Kraví hoře, jen kousek od planetária.
Moje děti už se moc těší!
A pokud zvažujete, jestli se do něčeho vůbec pustit, protože to přece ještě neumíte… Vykašlete se na to a zkuste to. Jen s opakováním a touhou se dá zlepšit a to zlepšení pak skutečně přijde.
Při odkládání věcí „na zítra“ tam ty věci taky na věky věků zůstanou.
Trocha nepohodlí a výzev přináší spoustu dobrého. Stačí tomu jít naproti. Ostatně, naučit se dá skoro cokoli.
Přihlásit k odběru novinek z #PodCarou se můžete zde (při zaškrtnutí políčka).
Chcete poradit? Můžete si vyzkoušet konzultaci bez rizika.
Neznáš mě? Poslechni si pár dílů.
