Povídání na Film maker festivalu v Ostravském Cineportu

Povídání na Film maker festivalu v Ostravském Cineportu

V pátek jsem měl v Ostravě přednášku. Film Maker Festival, první ročník.

Mno. Do Ostravy jsem chtěl jet tak, abych tam byl v 6. A dodělal slajdy do přednášky. Jel jsem ale ještě koupit dálniční známku, tedy se zastávkou na benzince. Pochopitelně mi to celý, spolu s omytím a vyleštěním čelního okna (zevnitř) zabralo asi půl hodiny (po zimě to bylo fakt potřeba).

Do Ostravy jsem teda dorazil v podstatě tak tak se začátkem.

Zaparkoval jsem u areálu Vítkovických železáren, kde je Kino Cineport (z jednoho baráku udělaný kino, naprosto boží koncept, dva sály, jeden pro asi 60 lidí, komorní jak sviňa, docela jim to závidím).

Jen jsem zkusil protlačit dveře a vejít dovnitř, tak jde proti mě organizátor Michal Hvězda a hlásí: „aha tohle je Tomáš, dojel za náma z Brna a jsem mu strašně vděčnej.“

Následuje úsměv reportérky a před mým obličejem se objevil mikrofon s modrým molitanem potisklým velkým bílým R a červeným blikajícím světýlkem na rukojeti.

Asi očekávali, že něco řeknu.

Tak jsem něco řekl, a šel dovnitř.

Slideshow sem nestihl do začátku dát dohromady, tak jsem to tak nějak lepil v průběhu času. Protože jsem nestíhal, pochopitelně jsem nevečeřel. Což se později ukázalo jako zásadní chyba.

Ty dvě hodiny cesty, byly docela náročný na koncentraci, takže jsem se tím asi docela unavil. Začalo se to projevovat přibližně hodinu po začátku, kdy mě postupně začínala bolet hlava a dělalo se mi špatně.

Čas šel dál a mě pomalu došlo, že se mi dělá šoufl z hladu (asi hladina cukru). Bolest hlavy, tlak v zátylku, nevolnost, nastupující zimnice.

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli to semnou jebne nebo nejebne, když budu stát před lidma.

Díky organizátorům, mám před mým povídáním ještě pauzu, takže zkusím něco sníst. Snad se mi udělá trochu líp. A tak se stalo. Měl jsem s sebou nějaký špagety s kuřetem a dýní od Lucy, který jsem pozřel mezi vybíráním obrázků do „prezentace“.

Zkusil jsem trochu rozproudit krev a dostat se do klidu. Pořád jsem se snažil vnitřne uklidnit a nějak naladit do stavu mysli, kdy to bude dobrý. Říkejme tomu pokus o sugesci.

Tak šel čas, nakonec jsem se dostal na řadu. Prvně krátkej filmek o tom jak si dva robůtci pomáhají se selhávajícím experimentem na nehostinné planetě, a pak já, v podstatě na stejný téma (tedy o té spolupráci, ne o nehostinnejch planetách).

Z davů lidí už nejsem nervozní. Když mluvím o tom co znám, naučil jsem se nějak fungovat. Naštěstí, špagety s kuřetem se nahodily a moje hladina cukru v krvi se trochu posunula. Bolest hlavy jsem zatlačil vzrušením z toho kolik nebohejch duší mě musí poslouchat, tak se to s nepříjemnejma pocitama nějak vykrátilo.

Když Michal, to je ten borec co to organizoval, začel úvodem o tom, kdo jsem, co dělám a jak mě začal poslouchat #VaseJmenoJeVaseZnacka v pozdních hodinách, když se snažil po práci nějak odreagovat, ještě jsem uplně netušil co přijde.

Pak zmínil, že mi chce poděkovat, protože celá ta událost je vlastně moje práce, protože ho moje podcasty inspirovaly a dokopaly k tomu ať o udělá, tak jsem docela zatajil dech. Konkrétně ten o Lucy, reklamě s minimálním kapitálem a tak.

„Hele tak se koukni do sálu, tady vidíš, že ta práce fakt není zbytečná,“ reagoval na mou poznámku, kterou jsem utrousil chvilku předtím, že ve mě na začátku hlodaly pochyby, nějakej podcast vůbec dělat.

Musím uznat, že jako zhmotnění toho, co člověk byť i jen tereticky dělá, to bylo docela příjemný.

Tak jsem začal blábolit, snažil se sem tam pár vtípkama osvěžit moje nudný povídání bez pohyblivejch obrázků (což na akci pro filmaře přecijen je taková, docela nuda).

Když jsem potom s monologem skončil, nikdo už neměl dotazy (no ani sem to nečekal, protože to nebyla konference o marketingu, ale pro filmaře, v podstatě jsem řekl to co potřebovali, a rozhodně jsem nebyl tak zábavjen jak ostatní).

Pak jsem si balil věci, a přišel za mnou klučina.

Říkal, že mu docela trvalo sebrat odvahu, ale že by se semnou rád vyfotil.

Tož, co bych nesouhlasil! Potkat vlastního fanouška, to se nestane každej den.

Vypadlo z něj, že na tu akci vlastně přišel jen kvůli mě, a že mě poslouchá od začátku a že je hrozně rád že mě mohl vidět osobně.

To už mě docela odzbrojilo.

Jedinej problém byl, že se mi po skončení blábolení vrátila nevolnost, bolest hlavy a tlak v dutině lebeční za levým uchem. Takže celá dvouhodinová cesta domů, kterou jsem byl fakt rád, že semnou absolvovaly nějaký dvě kočeny z Blablacar, a povídal jsem si s nima abych neusnul (ony asi vydděšeně neusly taky, teda jedna), byla docela utrpení.

Po jedné jsem nakonec zapadl do postele a během pár vteřin upadl do hlubokýho spánku.

Pátek bych tedy prohlásil za vydařenej.

Alanovi i jeho slečně děkuju, udělali jste mi fakt radost!

Video z akce

 

Facebookový Note post, ze kterého je článek převzatý.

 

Přihlásit k odběru novinek z #PodCarou se můžete zde (při zaškrtnutí políčka).

Chcete poradit? Můžete si vyzkoušet konzultaci bez rizika.